V poslední době mám čím dál častěji pocit, že mě dcera a zeť vnímají jako starší ženu. Ne že bych si stěžovala — jen je to zvláštní. Před dvěma dny jsem oslavila své 46. narozeniny a rozhodla jsem se strávit tento den s přáteli v útulné restauraci.Oslava byla nádherná. Večer jsem doma připravila večeři a pozvala dceru se zetěm. Když přišli, zeť mi předal nádhernou kytici růží a dcera mi dala obálku. Podívala jsem se na ni s úsměvem, ale zároveň jsem tušila, že půjde o něco neobvyklého. Když jsem uviděla, co je uvnitř, byla jsem v šoku. Od té chvíle s dcerou ani nechci mluvit.Poslední dobou jsem si čím dál častěji všímala zvláštního chování své dcery i jejího muže. Nešlo o nic otevřeného, spíš o drobné náznaky, pohledy, poznámky mezi řádky. Začala jsem mít pocit, že mě oba vnímají jako ženu na prahu stáří — jako někoho, kdo už nezvládá život tak jako dřív. Přitom je mi teprve šestačtyřicet. Cítím se dobře, pracuji, chodím cvičit, mám aktivní život. Stárnoucí? Téměř bezmocná? V žádném případě.