Každý den po práci jsem k nim spěchala. Vařila jsem večeři, pomáhala starším s úkoly, chovala ty nejmenší. A víkendy? O odpočinku jsem si nemohla ani nechat zdát – doslova jsem se stávala služkou. Cítila jsem, že se měním v otroka zbaveného svobody. Ale všechno se stalo zcela nesnesitelným ve chvíli, kdy jsem si všimla, že je dcera opět těhotná. Srdce se mi sevřelo. Jak dlouho to ještě může pokračovat? Pochopila jsem, že takhle to dál nejde. Musela jsem udělat něco, kvůli čemu se ode mě příbuzní odvrátili, ale já toho nelituji. Když se moje dcera před devíti lety vdala, věřila jsem, že začíná ta nejkrásnější etapa jejího života. Byla zamilovaná, plná očekávání a přesvědčená, že velká rodina je jejím osudem. A skutečně — brzy se jejich domem rozezněl dětský pláč, šustění plenek a radostný smích. V té době jsem měla pocit, že se v našem životě otevírá nové, radostné období.